NÁVRH ÚPRAVY BŘEHŮ ŘEKY OTAVY V PÍSKU
diplomová práce 2013

Jde o ideový návrh jedné z hlavních os systému zeleně města Písku a to té, která vede podél řeky Otavy. Jde o osu přirozenou, která reaguje na místní přírodní podmínky, prochází skrz celé město, a tak nabízí různá prostředí od periferie až po historické jádro. Zastřešující myšlenkou je přesvědčení o možnosti a nutnosti vyváženého a souladného soužití přírody a člověka, sídla a krajiny (prostoru mimo sídlo), architektury a přírody. Entity, kterými jsou krajina a sídlo, mohou být rovnoprávnými články jednoho harmonického celku. Prolínání a vzájemný "respekt" těchto entit s sebou nese vzájemné obohacení ovšem za podmínek zachování identity každé z nich.

Cílem návrhu je zlepšení přístupu veřejnosti k vodnímu toku, vytvoření rekreačních ploch u řeky, zlepšení přirozených stanovišť v říčním koridoru, fungování říčního koridoru jako zelené osy města, vytvoření prostředí umožňující pěší a vodní turistiku a cykloturistiku. To vše s ohledem na kulturní dědictví, neboť řeka Otava je současně hlavní rozvojovou osou města Písku a jako taková nese na svých březích památky pocházející již z počátků osídlení.

Cíle návrhu má být dosaženo vytvořením esteticky sjednoceného průchodného koridoru podél řeky tak, aby bylo možno do města vstoupit, projít ho a zase z něj vyjít bez kontaktu s ruchem městské dopravy. Předobrazem této myšlenky jsou biokoridory územního systému ekologické stability, jakým ostatně je i sama Otava. Cílem tohoto projektu je spojit principy biokoridoru s principem anthropokoridoru, jehož cílem je mobilita lidí i živočišných a rostlinných druhů, a vytvořit tak univerzální koridor pro všechny, kteří s řekou žijí. Řeka Otava tak má být cestou, kterou mohou spravedlivě užívat všichni zůčastnění.

Koridor by měl být oboustranný, tj. měl by být nezávisle průchodný na levé i pravé straně Otavy. Písek by tak měl být předělen jakousi dálnicí pro živočišné a rostlinné druhy i člověka. Pěší návštěvník, případně cyklista či vodák, používající tuto cestu skrz město, by měl mít pocit, že se nachází mimo jeho ruch. Návštěvníkovi by mělo být umožňěno projít město různými kouty - přírodními, residenčními či architektonicky cenným historickým jádrem, a dosáhnout tak různých estetických, sportovních a kulturních zážitků.

Koncept vychází z představy vývoje města v krajině. Ať jde o město přirozeně rostlé nebo uměle založené, vždy se jeho první obyvatelé či zakladatelé snažili najít příhodné místo v krajině a reagovali tak na její geomorfologii a její přírodní podmínky. Postupně se město rozšiřovalo a ukrajovalo z krajiny další a další části. Někdy s větším, někdy s menším respektem vůči svému okolí. V průběhu věků města stále rostou a zvětšují se na úkor své krajiny. Tento proces nelze zastavit, avšak je nutné zajistit, aby tento růst respektoval nejen geomorfologii okolí, ale i jeho životní prostředí a ekologické vztahy. Je nutné, aby město respektovalo svou krajinu.

Tento princip lze uplatnit i opačně tak, že krajina respektuje své město. V tomto návrhu je použit tento negativní princip, vyjadřující princip rovnoprávnosti obou, krajiny i sídla. Prostřednictvím řeky Otavy by měla krajina vstupovat do města a celé ho prostoupit. Stejně jako město musí respektovat krajinu, při svém rozvoji, musí i krajina respektovat město při svém prostupování. Krajina a její složky musí reagovat na různé části města – na průmyslovou periférii, residenční oblasti či historické jádro – a musí tomu své pronikání přizpůsobit.

Tak bude vegetace jiná při vstupu krajiny do města, kdy může být co nejvíce blízká volné přírodě. Směrem do města se bude její divokost umírňovat a nejuměřenější bude v centru města. Poté se bude opět rozvolňovat, až přejde ve volnou přírodu po výstupu z města. Veškerý rostlinný materiál použitý v krajinářských úpravách bude místního původu. Vegetace ve městě podél řeky Otavy tak bude přínosem ze strany krajiny. Prvkem, který návrhu poskytne sídlo, bude jednotné estetické ztvárnění cesty podél řeky.

Návrh vychází z potřeby sjednotit funkčně a esteticky různé prostory města nacházející se podél řeky, zobytnit je, avšak neubrat jim na jejich specifičnosti. Je tedy nutné, aby byl jednotící prvek originální (tj. aby sjednocoval), ale zároveň univerzální (tj. aby neubíral na autentičnosti). Tímto prvkem je betonová vodící linka, jakýsi obrubník cesty kolem řeky, složená z lichoběžníkových modulů, která se dle potřeby změní na lavičky, lavice, zídky a zábradlí (pohybem modulu či modulů vzhůru) či odpočívadla a schody (pohybem modulu či modulů do strany). Linka je tak jakousi DNA, ve které je uložena informace o veškerém mobiliáři v návrhu cesty. Esteticky tak bude cesta podél řeky ztvárněna pomocí jednoho principu a jednoho materiálu. Prvek bude jen vodící linkou kolem cest, jejichž ztvárnění bude odpovídat prostředí, v jakém vedou. Tak bude linka lemovat polní cestu vstupující do města či povede souběžně s dlážděnou komunikací v centru. Bude lemovat pěšinu i cyklostezku. Účelem je aby takto univerzální estetický prvek říční cestu sjednotil, avšak aby ji nepřipravil o specifické prvky vyplývající z prostředí. Na takto vymezenou jedinou cestu může navazovat řada dalších komunikací. Sjednocených mobiliářem a vegetační složkou. Vedoucí linka však je na každém břehu pouze jedna, neboť definuje nejbližší cestu u řeky.

Tento koncept by měl rozvíjet princip spravedlivého uspořádání jak pro člověka, tak pro živočišné a rostlinné druhy, které v říčním korytě a jeho okolí migrují. Řeka Otava by měla sloužit všem, kteří ji potřebují. Nebude jen biokoridorem či jen anthropokoridorem - bude cestou. Navíc bude cestou pro krajinu, aby vstoupila do města a posléze ho celé prostoupila, a cestou pro město, aby vstoupilo do krajiny. Bude tím dosaženo prolnutí sídla s krajinou a jejich vzájemné harmonie.